Září 2012

•Co ve městě neuvidíte

30. září 2012 v 20:21 | An |  Fotím
Jakožto holka z dědiny tohle vidívám každej den, někdo to vidí jenom když jede k babičce či když projíždí nějakými vesničkami. Vlastně, zajímalo by mě, u koho ve městě/vesnici ještě hlásí každej den rozhlasem novinky, co se udá či dělo v obci.

Vím, kvalita je o ničem






•Vranov, tanec, projekt

28. září 2012 v 14:48 | An |  Z mého ne- přiliž zajímavého života
Zdravím :)

díky bohu, že je dneska Státní svátek, jinak bych asi musela vynechat školu. Včera se na Vranově konala tradiční Vranovská empiáda a co bychom to byli podle učitele za školu, kdyby jsme taky nejeli. Proto jsme se všichni zbalili a deset minut po sedmé jsme už všichni stáli vzorně nachystaní, čekajíc na autobus. Díky 20ti minutovému zpoždění autobusu jsme měli pádnou výmluvu, že nás z toho čekání bolí nohy, tudíž těžko tu trať uběhneme.
Po hodinové cestě následovalo dvou hodinové čekání, než příjdeme na řadu. Mírně řečeno, musím uznat že nuda nebyla. Nějakou náhodou se strhla ,kečupovotatarková bitva' proto se nelze divit, že když sme příšli na start, všichni se na nás dívali, div jim nevypadly oči z důlku.

Moji drazí, seznamte se, Vranovský okruh.

Učitel dostal celkem úlítlej nápad. Po svým tanečku a lá gangnam style ho napadlo, že ho společně s klukama zatancují u nás, na tradičním školním plese. Už jen ta představa že se po polonéze spustí Psy- gangnam style, kluci oblečení v kvádru opustí svoje taneční partnerky a z podia k nim přiskočí učitel je k popukání.
K velkému překvapení jsme se dozvěděli, že jeden z našich týmu obsadil 3tí místo, takže jsme se při zpáteční cestě domů vraceli s pohárem a dobrou náladou.

O půl čtvrté jsem konečně přistála na mé milované posteli, že se trochu prospím. Jenže při pohledu na hodiny jsem zjistila, že za hodinu mě čeká trenál. Se ztuhlým úsměvem jsem se dobelhala do kuchyně, udělala si kafe a doufala, že mě to aspoň trochu nakopne. V kuchyni jsem se pokoušela probrat čtením knížky, což ve mě vyvolalo motání hlavy a pocit omdlení. Pokoušela jsem sama sebe přesvědčit, že za tohle všechno může můj zatraceně nízkej tlak.
Přesně v čtyři třicet jsem stála před domem a v duchu nadávala na svoji kamarádku, že nemůže ani jednou přijít v čas. Nějakým zázrakem jsem přežila dvou hodinový trenál, kde jsme se pokoušeli zapamatovat sestavu, s kterou už za týden máme vystupovat. A pár minut po deváté jsem spala jako zabitá.

...........

Dnes jsem dodělala projekt do školy, do hudebky. Měli jsme napsat něco o muzikálu, opeře nebo hudebním filmu. Protože to musíme umět prezentovat a samotná prezentace má trvat 10 min+ ukázky je to dlouhý jak něco. Seděla jsem u toho víc jak hodinu a jestli mi z toho učitelka nedá lepší známku jak dvojku, jsem schopna ji poslat do prdele.




• ,,Nahoď úsměv"

25. září 2012 v 15:59 | An |  Z mého ne- přiliž zajímavého života
I v maličkostích se skrývá radost a potěšení. Vemte si můj přiklad. Věci, které mne dělají šťastnou.

...........

•Ráno se vzbudit do pokoje rozzářeného sluncem.

•Otevřít okno a pořádně se nadechnout čistého vzduchu.

•Jen tak se procházet v dešti, cítit každou kapku na svém těle.

•Začíst se do knížky a zapomenout na okolní svět.

•Sedět u táborového ohně, zpívat písničky a užívat si tu atmosféru.

•Tančit celým srdcem, tělem duší. Cítit každičký pohyb.

•Sejít se s rodinou, udělat grilovačku, povídat si, smát se.

•Sednout si v knihkupectví do kavárny, uvelebit se na sedacím pytli, číst si a přitom usrkávat voňavou kávy.

•Trávit celý dny venku s přáteli, smát se, povídat si, dělat blbosti. Užívat si zatím bezstarostný život.

•Lehnout si do studené trávi se sluchátky v uších a dívat se jen tak do nebe.

•Dělat si z nočních hlídek kanadský noci.

•Koťata

22. září 2012 v 15:26 | An |  Fotím
Moje nejmilovanější Minda, alias Máňa nám cca před 3ma týdnama dala 2 nádherná koťata.
Kocourka a kočku, Majka a Alli.


Alli

Majk

•Tvář autora

19. září 2012 v 16:06 | An |  Píšu
Nejsem zrovna ten, kdo je zastánce přidávání svých fotek na blog. Příjde mi to nějak -nemůžu k tomu najít správný slovo-, snad- zbytečný? Nevím proč, ale beru to jako úplnou hovadinu.
..........
Nedávno jsem se dostala na nějaký blog, kde na mě hned po zobrazení stránky vykukla v záhlaví nějaká -s prominutím- puťka s dnes tak známým výrazem, duckface. Přece když má člověk něco takového na blogu, natož v záhlaví, pochybuju, že tím nějaké čtenáře přiláká, spíš naopak. Chápu, že se chce někdo ukázat, ale kdyby na té fotce aspoň vypadal jako v úvozovkách normální člověk a né jako zombie. (Vím, že to asi nezní hezky, ale názor je názor) . Ironie je, že všichni jsou z té fotky tak nadšení, že pod ni píšou jak je překrásná, neuvěřitelná a já nevím co ještě.Zajímalo by mě, jestli to opravdu myslí vážně, nebo jen neumí říct svůj vlastní názor.
Proto bych chtěla vědět, jak je to u vás. Je pro vás lepší/příjemnější, když znáte tvář autora blogu?


•Kuba

15. září 2012 v 15:43 | An |  Fotím
Dnes je to přesně rok a pět měsíců, co se Kuba narodil. Doufejme, že přesně za rok tu budu psát to samé, jen mu přidám 12 měsíců navíc :)



•Zahrada Nesmrtelnosti: Past•1. díl• když se život stane luxusem•

8. září 2012 v 14:56 | An |  Knihy
Autorka: Lauren DeStefano

Originál: The Chemical Garden: Wither

Série: Zahrada Nesmrtelnosti 1. díl/ The Chemical Garden

Překlad: Milena Pellarová

Nakladatelství: Fortuna Libri 2012




Díky moderní vědě se každá lidská bytost stává tikající časovanou genetickou bombou. Bezohledné manipulace s genetickými informacemi způsobí, že muži se dožívají pouze dvaceti pěti let a ženy dokonce jen dvaceti. V této bezútěšné době jsou mladé dívky unášeny a nuceny žít v polygamním manželství, aby odvrátily hrozbu, že lidstvo vymře.
Tento osud čeká i šestnáctiletou Reyn Elleryovou. Je unesena, aby se stala jednou z vyvolených nevěst a vstupuje do světa bohatství a privilegií. Přestože její manžel Linden k ní chová opravdové city, jediným cílem Rhine je útěk - chce najít svého bratra-dvojče a vrátit se domů. Ale Rhine se musí vypořádat s více problémy, než jak znovu získat svobodu. Lindenův excentrický otec je odhodlán najít protilátku na genetický virus, díky kterému mu hrozí ztráta syna, i když to znamená jít přes mrtvoly, aby prověřil své experimenty…

Co kdybyste se dozvěděli, kdy - na den přesně - zemřete?

,,Má virus" prohlásí pan Vaugh.

.....

,,Obrať rovnou na poslední stránku" doporučí ji Jenna. ,,Nemám moc času"

Potom se křečovitě zachvěje a z úst vytryskne prout krve a zvratků.

Šestnáctiletá Rein žije se svým dvojčetem na Manhattanu. Rodiče jim umřeli, tak jsou odkázáni sami na sebe. Obstarávají si jídlo, chodí do práce a společně doufají v lepší zítřky.

Rein je ,odtáhnuta' ze svého, celkem klidného života do luxusního domu na Floridě. Společně s ní jsou tam i dvě další dívky- mladší, třináctiletá Cecily a starší, osmnáctiletá Jenna. Jejich novým hlavním posláním je stát se Lindenovými manželkami, žít v přepychovém domě, mít mnoho sloužících, dělat svého muže dostatečně šťastným a především - rodit mu děti.
Rein žije v budoucnosti v Americe-na jediném kontinentě který nebyl zničen třetí světovou válkou. Problémem je samo lidstvo. Vědci totiž vynalezli lék na rakovinu, i na všechny ostatní nemoci ale dopadlo to tak, že lidé umírají velmi brzy. Dívky se dožívají šokujících dvaceti let a muži pětadvaceti. Mladé dívky jsou unášeny z ulic, z prací, dokonce i z bezpečí svých domovů a donuceny hrát roli hodných manželek. Je jim souzeno do konce svého života zůstat v zamčeném domě spolu s dalšími manželkami. Nikdy nepoznat svobodu. Mají jen jeden úkol a to, rodit děti, aby lidstvo nezaniklo.

Něco takového potká nakonec i Rein a ona se musí rozhodnout, zda se smíří se svým osudem zajatkyně v překrásné kleci a rolí jedné z manželek nebo si najít cestu k útěku.

,,Cecily Ashbyová, jsi moje žena."

,,Co osud spojil, člověk nerozlučuj."

Osud je sprostý zloděl, bleskne mi hlavou hořce.


Na koupi každé knížky má u mě značný vliv její obal. A u této se to opravdu povedlo. Tmavě modrému spojení se starorůžovou dominuje -dá se říct slavnostně- oblečená dívka. Byla to nejen anotace, ale i ůvodní slovo, které na vás vykoukne po otevření knížky.

Tatínkovi, který mi kdysi řekl :

,,Holčičko, jednoho dne dokážeš obrovské věci"


Nevím proč, ale tohle slovo ve mně vyvolalo pocit, že knížka má něco do sebe. Tyto maličkaté detaily dělají celou knížku tím, čím je.

Ze začátku jsem na postavy měla spíše záporný názor. Cecily, malé dítě které neví co chce. Rein, ač hodná a klidná duše ve mě vyvolávala divný pocit. Jennu, třetí a nejstarší manželku jsem si oblíbila nejvíce. I když byla zamlklá, chápala jsem ji. Skačte radostí do vzduchu, když vás odtáhnou do cizího domu, k cizím lidem od těch nejbližších. Manžela všech tří dívek, Lindenajsem brala jako obětního beránka lží svého otce. Celkový pohled na osoby vystupující v knížce jsem změnila až v půlce děje.

Na zadním obalu knihy píšou to, že nás tato kniha vyděsí a zároveň dojme k slzám. No, k slzám mě přiměla -jestli je to to správné slovo- jen v té chvíli, když Jenna umírala. Líbí se mi, že i po tom, co Rein není ve svém rodném domově, vzpomíná a svého bratra Rowena, představuje si, co v danou chvíli dělá a po celou dobu, co knihu čtete se seznamujete, jak žila předtím, než byla unesena.
Děj knížky je postavený na virusu, při němž se ženy dožívají pouze 20 let a muži 25. Líbí se mi, jak si s tím autorka pohrála, všechno to má propracované. Myšlenky s kterýma si autorka pohrává jsou zajímavé. Past je vlastně dystopický společenský román.
Z celého příběh mě nejvíc překvapilo to, že lidé mají tak málo času. Nikdy nepoznají co je to skutečný život, co to znamená být opravdu dospělý. I přes pár překlepů a zádrhelů jsem si knížku celkem oblíbila a věřím, že koupí této knížky nebudete litovat

Knižní trailer





•pan Bodlák

3. září 2012 v 20:47 | An |  Fotím
S maminou jsme dneska vyrazili na zahrátku, plevelit záhonky a zasadit bylinky. Ve volné chvíly jsem popadla foťák a zkusila něco málo vyfotit. Taky vás tak s prominutím sere, že na displeji fotky vypadaj normálně a v počítači pravej opak?
No, dám sem aspoň takovou ochutnávku, dá se říct.


........

Taky si pamatujete na básničky z první třídy?

Copak bzučíš, čmeláku, když saješ šťávu na bodláku?
Vystrašil jsi berušku, dej si pozor, ať nedostaneš přes držku.


•Zamračeno, déšť uklízení!

1. září 2012 v 13:20 | An |  Z mého ne- přiliž zajímavého života
Dnes venku konečně prší a je zamračeno. Co bych to byla za člověka kdybych toho nevyužila. Protože škola začíná už v pondělí a můj pokoj vypadá jak po výbuchu, přizpůsobím se u nás každosobotnímu dění a to- uklízení.
Boužel máme malý dům a proto se musím s bratrem dělit o pokoj. V týdnu jsem narazila na dokonalý vyřešení tohoto - u mě problému - a rozhodla jsem se, že přesně to udělám i s mým/našim pokojem.
Protože postel, stůl a skříně mi tvoří dokonalý koutek, rozliším ho barvami od bratrové části. Přes prázdniny jsem posháněla dekorace díky nimž to doufám všechno prokoukne. Dneska se to všechno budu snažit uspořádat, tak doufejme že to nějak zvládnu.




-----------
V týdnu jsem byla na paví farmě rodinnýho přítele, donesla jsem si celej svazek pavích pírek, přes výkend mám v plánu udělat si náušnice z oček na pírkách. Nějaké jsem dala do skleněné vázy, zasypala to kamínkama nasbíranýma u moře. No, vypadá to nádherně :)